V prvním díle Co dělat když jste si mohli přečíst, jak se s nadměrným očekáváním na cestách, respektive v zahraničí, popasovaly Ingrid Dach a Lenka Gazdová. V té dnešní části se podíváme na zkušenosti Hanky Šormové a Lenky Šilhánové. Jejich vyprávění nás zavedou na Maltu, do Anglie a USA. Obě v zahraničí pracovaly a obě se nakonec vrátily.

Cestování je fakt prima. To nepřestanu tvrdit. I díky tomu si člověk uvědomí pár (nebo taky hodně) věcí. Třeba že tráva není jinde zelenější než u nás. Nebo že u nás je spoustu služeb na takové úrovni, o jaké se lidem ve většině světa jen zdá. Jak zmiňuje Lenka naše zdravotnictví je dostupné a naše hromadná doprava čistá a dobře organizovaná.

Máte před sebou další zajímavé čtení. Za sdílení zkušeností musím holkám poděkovat. Ono sdílet ty méně atraktivní věci není jen tak. Pokud jste nečetli první část, udělejte si kafe (nebo čaj) a začtěte se do první části Co dělat když: příliš velká očekávání na cestách, část 1.

 

Hanka Šormová

Mezi její dvě největší vášně patří psaní a cestování. Našla si svou cestu, jak je propojit v jedno. Aktuálně učí druhé, jak pomocí prvního si plnit to druhé. O svých cestách, práci na dálku a blogování (copywritingu) píše na vlastním blogu www.nanomadskestezce.cz. Hanka vzkazuje: „Pojďte se také toulat světem!“

 

Místo, od kterého jsi čekala víc

Začátkem roku 2016 mě dohnala jakási “životní krize” – už dlouho nezadaná, ubíjející práce v americkém korporátu a doma s rodiči to taky zrovna neklapalo. Jako lék a náplast na mé splíny osamělosti jsem zvolila práci v cizině. Konkrétně jsem v dubnu 2016 vyjela pracovat na Maltu.

 

Proč jsi si očekávání vytvořila

Asi právě z důvodů velkých problémů (rozuměj: v mých očích) v ČR jsem si od tohoto restartu v životě slibovala mnoho. Snila jsem o denním koupání v moři, poznávání jiné pracovní mentality, vypilování své nedokonalé angličtiny a třeba i nalezení budoucího partnera. Češi mě zklamali, tak proč ne cizince?! 😀 Navíc Malta je opravdu multikulturní země, kde se to hemží směsicí národů. Jen si vybrat… Sehnat tady práci není žádný problém, naopak, země přímo vyhledává odborníky a v sezóně poptává pomocné síly na nekvalifikované práce v turismu.

 

Co se stalo, že se očekávání nenaplnila?

Měla jsem kvalifikovanou práci v IT, zajištěné bydlení v pole dance studiu (a mohla tak denně trénovat), k moři asi 15 minut a víkendy pro mě byly dovolenou – každý týden jiné místo pod hřejivým sluncem. Doslova jsem ten malý ostrov prošla ze západu na východ a z jihu na sever. Viděla jsem možná více než rodilý Malťan.

Ale jak šel čas, přestávalo být všechno zalité sluníčkem. Má očekávání se nějak nenaplňovala. Zpětně si myslím, že to bylo mým introvertismem a celkovou nemožností zapadnout do firemního kolektivu. V něm převažovali zejména Malťané a raději mluvili jejich rodným jazykem. Nerozuměla jsem jim. Byli taky velcí kuřáci a každou chvilku vykuřovali u moře před kancelářemi. To ale vůbec není můj životní styl. Do toho mě můj šéf pořád vyčítal, že s nimi nikam nechodím a že má anglina stojí pořád za prd. Ale že by mi nějak pomohl? To ne! Jo a toho chlapa jsem si na Maltě taky nenašla. 😀 I když ne že by se jich pár nesnažilo mě dostat.

Jak jsi situaci řešila?

Celý splín a nedorozumění ve firmě jsem nakonec vyřešila po svém, ostatně jako vždy v mém životě. Po půl roce na Maltě jsem dala výpověď, rozhodla se být chvíli dobrovolně nezaměstnanou a trochu cestovat po Evropě. Tentokrát jsem neměla žádná očekávání ani jsem si nekladla nějaké cíle, co musím splnit. A v tom to bylo. Najednou ke mně začalo vše tak nějak samo přicházet. Objevovaly se termíny jako copywriting, digitální nomádství, práce na dálku, online marketing, apod. Nic z toho jsem do té doby neznala ani nevyhledávala. Přišlo to samo… Zafungoval zákon přitažlivosti, na který hodně věřím a dám.

 

Stalo se ti to potom někdy znovu?

Rozčarování z práce v cizině už se nikdy nekonalo, teda aspoň doposud. Proč? Jednoduše proto, že jsem se rozhodla pracovat sama na sebe jako copywriterka. Učaroval mi život digitálního nomáda a měnit země podle momentální nálady. To ale neznamená, že bych někdy nebyla zklamaná z návštěvy některé z destinací, naposled například Kuby. Ovšem to by byl zase jiný příběh.

 

Jak se podle Hanky velkým očekáváním vyhnout

Bude to asi klišé, co možná slyšet nechcete. Prostě nemějte velká očekávání. Neřešte své problémy tím, že jim budete chtít uniknout. Cestování není samospásné, pokud někde vnitřně v sobě máte cosi nedořešeného. A pokud už se dostanete do stavu, že narazíte na opak svých očekávání (práce v cizině není ono, lidé v dané zemi nejsou milí, turisté tam a tam vše devastují, všude se válí odpadky a nikomu nic neříká zero waste), zklidněte se, nejednejte v afektu a teprve pak zvažte, co uděláte dál. Je to jen na vás, všechno máte ve svých rukou, i případný odjezd ze země. Nikdo vás nikde nemůže držet! Na druhou stranu, neprchejte před prvním problémem, snažte se přijít na jádro problému a řešit ho. Například já jsem asi měla víc komunikovat s mým pracovním týmem a zkusit zapadnout, ačkoliv naše světy a životní postoje byly zcela rozdílné.

 

Lenka Šilhánová

Lenka je konzultantka sociálních sítí s přesahem do showbyznysu, kreativní duše a cestovatelka. Nejčastěji tvoří obsah v češtině i angličtině pro firmy z oblasti turismu a vzdělávání. Učí herce a kreativce pracovat se sociálními sítěmi. Inspirovat se můžete jejím kurzem na Naučmese.cz.

Místo, od kterého jsi čekala víc

USA a Velká Británie.

 

Proč jsi si očekávání vytvořila

Jsem holka z malého města, která vyrostla na seriálech a filmech z USA a Velké Británie. Fascinoval mě jejich život, mentalita a možnosti, které se mi tenkrát zdály mnohem atraktivnější, než život u nás v Jablonci. Už jako teenager jsem snila, že dodělám školu a vypadnu do zahraničí. Měla jsem (mylný) pocit, že tady v ČR mě nečeká zajímavý život, že tu nejsou žádné možnosti a příležitosti. Moje ambice mířily do Hollywoodu, protože to je Mecca filmového průmyslu a toužila jsem po tom, se pohybovat kolem seriálů a filmů, ať už před kamerou nebo v zákulisí. Londýn pro mě zase představoval přestupní stanici pro nabrání zahraničních zkušeností a posloužil by jako most za velkou louži.

 

Co se stalo, že se očekávání nenaplnila?

V USA jsem žila 1,5 roku a ve VB 2 roky, což mi dovolilo poznat běžný život v těch zemích, protože jsem bydlela u místňáků. Moje naivní představy z dětství a puberty rychle vymizely, když jsem zjistila, že na západě to zase taková idylka není. Naučila jsem se, že ty větší možnosti tam skutečně jsou, ale to neznamená, že si na ně sáhne každý. Americký sen je postavený na příbězích tzv. “jednorožců”, neboli výjimečných případů lidí, kteří uspěli. Vyzdvihuje se jejich úspěch, ale mlčí se o tom, že jim to trvalo roky, dekády dokonce, a že tomu předcházelo spoustu failů a obětí. Úspěchu člověk často zaprodá svůj osobní život – rodinu, vztahy, zájmy a koníčky. Často je ten úspěch i na úkor zdraví, fyzického i duševního. Měla jsem to štěstí v obou zemích potkat pár takových “jednorožců” a vůbec to nebyli šťastní a zdraví lidé. Jejich život nápadně připomínal osud anti-hrdiny filmu Občan Kane.

Dále jsem poznala jaké štěstí máme my tady u nás co se týče obyčejných, ale nezbytných, věcí jako je zdravotní péče. V USA je zdravotnictví naprostá tragédie, spoustu lidí si nemůže dovolit lékařskou péči, a když se jim něco stane, jsou zadlužení až po uši. Ani v Británii to není slavné s tím jejich NHS. V obou zemích jsem bohužel musela k doktorovi a nejen, že jsem se plácla přes kapsu (i přesto, že jsem měla pojištění), tak to byly zážitky, které bych si nechtěla zopakovat. Od té doby už nenadávám na české zdravotnictví, ale vážím si ho. V takových chvílích si člověk uvědomí, co je skutečně podstatné.

A to jsem ještě nezmínila veřejnou dopravu a další věci, které u nás bereme jako samozřejmost, ale na západě často dost pokulhávají. Ale to by bylo na dlouhou debatu. 😀

 

Jak jsi situaci řešila?

Po delší době v zahraničí jsem cítila touhu se vrátit domů do ČR. V Británii jsem nikdy zůstat nechtěla, ale v USA jsem tenkrát hledala možnosti, jak si vízum prodloužit a nakonec si vyjednat zelenou kartu (bez toho, abych se musela vdávat! :D). Bohužel jsem pochopila, že bez hromady peněz to nepůjde a že bych se nikam do světa pěkně dlouho nedostala, jen kvůli tomu, abych mohla v USA zůstat. Bylo to hodně velké zklamání a totální bezradnost. Odlétala jsem s těžkým srdcem a přesvědčením, že se brzy vrátím. Brzy po návratu mi ale došlo, že už se tam kromě krátkých návštěv nikdy vracet nechci. Doma je doma, máme se tu skvěle, a i když chci každý rok trávit pár měsíců na cestách v zahraničí, vždycky se sem budu ráda a s vděkem vracet.

 

Stalo se ti to potom někdy znovu?

Žití v zahraničí mě naučilo nemít očekávání. Kamkoliv teď jedu, přijíždím tam s otevřenou myslí a touhou poznat, jaké to tam doopravdy je. Mám tendence nebrat články a informace o zemích příliš vážně, spíš jako “dobré vědět, ale stejně se přesvědčím na vlastní kůži”. A často se mi stává, že to je to nejlepší, co jsem mohla udělat, protože moje osobní zkušenost se často lišila. Takže už se mi to nestalo, protože už jsem se naučila přemýšlet jinak.

 

Jak se podle Lenky velkým očekáváním vyhnout

Nemít očekávání. 🙂 Přijet do země s otevřenou myslí a zdravou zvědavostí. A také nepodlehnout představě, že někde jinde je tráva zelenější. Každá země má něco skvělého a nějaké problémy. Perfektní místo pro život neexistuje, perfektní život totiž nezáleží na místě, ale na tom, jaký si ho zařídíme my sami.

 

Neváhejte v komentáři sdílet svoje zkušenosti. Zeptejte se holek na co vás napadne. Trochu mi chybí váš feedback a přitom jsem si jistá, že i vy jste toho zažili tolik 🙂