Mám ráda cestování i práci na cestách. Mám rád tu svobodu a možnost poznávat. Jenže, není to pořád jen procházka růžovou zahradou. Dokonce bych řekla, že je to často z větší části nekomfort. Poslední dobou mě zajímají témata, o kterých se ve spojení s cestováním moc nemluví. Jedním z nich je očekávání. Velmi snadno si je vytváříme a o to je to větší náraz na cestě. Proto jsem vyzpovídala děvčata, zkušené cestovatelky, které si na cestách vytvořily nadměrná očekávání.
Mohla bych vám povídat o hodně svých zážitcích a chvílích, kdy jsem byla zklamaná. Jednoduše proto, že jsem si vytvořila představu. A tou jsem si determinovala, jaké to na daném místě bude. Velká očekávání jsem měla před cestou na kajaku. Velká očekávání jsem měla při cestě do Pyrenejí. Nechci teď ale mluvit o sobě.
Poprosila jsem holky ze skupiny Nomádky na cestách, aby se podělily o svoje zkušenosti. A protože jejich příběhy jsou natolik zajímavé a obsáhlé, rozdělila jsem jejich výpovědi do tří článků a rozhodla jsem se je nezkrátit. Vítám vás u seriálu Co dělat když máte přílišná očekávání na cestách.
Ingrid Dach
Jejím snem je worldschooling – cestování po světě spojené s domácím vzděláváním dětí. O světoškoláctví píše blog Svetoskolaci a své profesní služby nabízí na www.dachcopy.cz.
Místo, od kterého jsi čekala víc
Dánsko. Po roce studia a práce na univerzitě na Novém Zélandě jsem se přihlásila na tříletou doktorandskou pozici v dánském Aarhusu.
Proč jsi si očekávání vytvořila
Rok strávený studiem, prací a cestováním po Novém Zélandě i okolních zemích pro mě byl po všech stránkách skvělou zkušeností a chtěla jsem si tento zážitek zopakovat i v nějaké evropské destinaci. Tak nějak automaticky jsem očekávala, že budu mít zase milé a přátelské kolegy, hodně místních přátel a že budu trávit veškerý volný čas objevováním země a cestováním. Nějak jsem si v tom nadšení neuvědomila, že Dánsko je v mnoha ohledech jiné než Nový Zéland, Austrálie a Oceánie.
Co se stalo, že se očekávání nenaplnila?
Důvodů bylo více, ale jedním z největších byla určitě jazyková bariéra – když jsem se stěhovala, uměla jsem dánsky jen pár slov. V práci jsem se dostala do čistě dánského kolektivu, kde jsem navíc byla suverénně nejmladší, takže jsem se nemohla příliš zapojovat do hovoru o dětech a vnoučatech. Všichni Dánové sice umí anglicky, ale v práci mezi sebou mluvili samozřejmě dánsky, takže jsem se ze začátku cítila hodně izolovaně.
Dánové jsou navíc spíš uzavřenější, mají své dlouholeté přátele, se kterými se stýkají, a nemají příliš potřebu pouštět si do života nové lidi. Najít si dobré kamarády mezi místními tak pro mě bylo takřka nemožné, což byl velký rozdíl oproti tomu, co jsem poznala na Zélandě.
Vnímala jsem i předsudky ohledně toho, že jsem z „východní Evropy“, a to jak v práci, tak při navazování nových přátelství. Moje jméno zní německy, takže mě často někdo považoval za západoevropana a když vyšlo najevo, odkud jsem, často jsem viděla jeho zklamání. Tohle bylo také něco, s čím jsem se na Zélandě nikdy nesetkala a nebyla jsem na to připravená.
Zklamalo mě i to, že po prvních dvou měsících, kdy jsem každou volnou chvíli strávila cestováním, už pro mě v Dánsku nebylo moc co objevovat. Navíc přišla dlouhá upršená zima, v práci se na mě valila hromada náročných věcí…
Jak jsi situaci řešila?
Našla jsem si pár kamarádů z jiných zemí a taky jsem z Dánska často jezdila pryč – nejen domů, ale především do světa. Snažila jsem se naučit dánsky, ale kvůli pracovním povinnostem a častému cestování jsem zůstala spíše u pasivní znalosti dánštiny. I to mi však pomohlo necítit se v práci tolik vyčleněná z kolektivu.
A s postupem času jsem na cestách zjistila, že se v některých zemích cítím lépe a v některých mi není tak dobře. Pochopila jsem, že to, že nejsem se svým životem v Dánsku moc spokojená, není moje vina ani vina Dánska – prostě jen spolu nejsme tak kompatibilní. Jsem spíš introvert, takže jsem se cítila lépe třeba v USA, kde se mnou lidé navazovali kontakt sami od sebe.
Stalo se ti to potom někdy znovu?
Shodou náhod jsem se o několik let později přestěhovala do Dánska ještě jednou, tentokrát na dva roky a společně s manželem a naším synem. To už jsem se tam samozřejmě necítila tak sama jako tenkrát a dokázala jsem více ocenit výhody, které život v Dánsku nabízí – vysokou životní úroveň, dostupnost biopotravin, hodně atrakcí pro rodiny s dětmi…
Opět jsme se ale jako rodina cítili izolovaně, protože jsme byli v našem okolí jediní, kdo nedával děti do jeslí. Kolegové v práci mi neustále předhazovali, že se moje dvouleté dítě nenaučí vše, co má, když bude doma s manželem, a hlavně pro nás bylo těžké najít pro syna kamarády, protože všechna hřiště zela přes týden prázdnotou.
Jak se podle Ingrid velkým očekáváním vyhnout
Změnit lokalitu v dané zemi – v Dánsku jsem se lépe cítila v Kodani, která je více mezinárodní než Aarhus.
Uvědomit si všechny výhody, které život v dané zemi nabízí – pro mě to byly například výborné podmínky pro práci, dobré finanční zajištění a možnost často cestovat.
Nebát se odjet jinam nebo domů. Když jsme se s rodinou po dvou letech z Dánska odstěhovali, téměř všichni naši známí se divili. My jsme však věděli, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsme mohli udělat.
Lenka Gazdová
Milovnice Asie, kterou osud dovedl až k životu v Malajsii – zemi plné úžasných lidí, skvělého jídla, krásné přírody a neuvěřitelně rozmanité kultury. O svých zážitcích vede osobní blog Češka v Malajsii a je také zakladatelkou magazínu Cestujeme do Asie.
Místo, od kterého jsi čekala víc
Barma/Myanmar
Proč jsi si očekávání vytvořila
Poprvé jsem něco víc slyšela o Barmě rok předtím v Thajsku. Z toho co jsem slyšela a následně i četla jsem se tam vážně těšila. Všichni byli naprosto nadšení a všechny informace byly: země nezkažená turistickým ruchem, neuvěřitelně příjemní lidé, žádné podvody atd. Strašně moc jsem do Barmy chtěla jet a byl to vlastně hnací motor k tomu, abych vyrazila na půl roku do Asie. Takže očekávání byla opravdu veliká.
Co se stalo, že se očekávání nenaplnila?
Začalo to vlastně už na letišti, kdy mi chtěli prodat dost předraženou SIM kartu, pak předražené taxi (ale to je takový asijský evergreen, poctivé taxikáře jsem potkala jen na pár místech a to byly opravdu lokality mimo veškerý turistický ruch), pak jsem na hostelu potkala Češku, kterou okradli na Inle Lake. To jsem docela koukala. A hned za dva dny, kdy jsem si při projížďce Circle train (okruh vlakem kolem Yangoonu) chtěla koupit nějaké ovoce, mi kluk nevrátil peníze s tím, že jsem mu měla dát přesně. Přitom jsem neplatila nijak vysokou bankovkou a navíc on měl v ruce balíček bankovek, takže na vrácení by bylo. Místním vracel normálně.
Jak jsi situaci řešila?
Bylo mi to nepříjemné, připadala jsem si opravdu jako „chodící peněženka“, všichni na mě koukali, asi čekali co udělám nebo já nevím. Možná je to jen můj dojem, ale v některých tvářích jsem viděla i tichý souhlas a určitou škodolibost. To mě mrzelo víc, než těch pár drobných. Dělat jsem nemohla vůbec nic, jako jediný cizinec mezi místními člověk moc šancí nemá. Takže další pocit je absolutní bezmoc.
Stalo se ti to potom někdy znovu?
Ano v podstatě stejná situace v Mawlamyine, kdy jsem si domluvila cenu za mototaxi a ve finále opět „nemám na vrácení“. Ještě se tam „z ničeho nic“ objevil kamarád řidiče. Stejný pocit bezmoci, protože nezbývá nic jiného, než se otočit a odejít.
Jak se podle Lenky velkým očekáváním vyhnout
Samozřejmě nejlepší je, nemít žádná očekávání. To je ale strašně těžké, když se člověk na něco těší. Jediná rada asi opravdu je těšit se, ale nic nečekat. Jak řešit zklamání na místě? Upřímně nevím, přiznávám, že v té Barmě jsem se tím nechala dost ovlivnit a veškerá negace ze mě spadla až posledních pár dní po pobytu v Baganu. Mně se to vždycky usadí až později a ve finále je mi těch lidí líto. Takže asi nejlepší změnit destinaci. A pokud už je toho na vás opravdu moc a vře to ve vás…prostě to pusťte ven. Je žádoucí se v cizí zemi chovat slušně a s pokorou, ale pokud to druhá strana neopětuje, není třeba si dělat výčitky.
Příště se s vámi podělím o zkušenosti z Malty, Anglie a USA. A určitě je na co se těšit.
A co vy? Určitě se vám stalo, že jste si přílišná očekávání vytvořili. Jak jste to řešili na místě?
